Břetislav Benda se narodil 28. března 1897 v Líšnici v jižních Čechách. Jeho otec František Benda (*1863 - †1941) zde byl řídícím učitelem na jednotřídce a matka Žofie, rozená Macháčková (*1873 - †1951), učitelkou ručních prací. Břetislav byl nejstarším ze sedmi sourozenců. Dostalo se mu tradiční výchovy podle dobových pevných morálních zásad, ale rovněž ve vlasteneckém duchu, který později významně ovlivnil jeho tvorbu. Do jižních Čech se po celý život rád vracel a ve zdejších městech a obcích je umístěna i řada jeho plastik. Ve čtvrtém ročníku měšťanské školy ve Strakonicích rozeznal učitel Hadraba Bendův talent a přivedl ho k základům modelování. Pod jeho vedením vytvořil i svou první plastiku, reliéf Jana Husa. Právě na Hadrabovo doporučení poslali rodiče v roce 1911 Břetislava na další studia do slavné c. k. odborné školy sochařské a kamenické v podkrkonošských Hořicích. Mezi Bendovy předchůdce na této škole patřili například Jan Štursa, Ladislav Šaloun nebo Bohumil Kafka. Školu, patřící mezi nejstarší instituce svého druhu v Evropě, úspěšně absolvoval v roce 1915. Již v době studia realizoval řadu plastik, reliéfů i jeden portrét. Zde si osvojil základy řemesla a získal svůj celoživotní vztah ke kameni. V roce 1915 byl Břetislav Benda přijat na Akademii výtvarných umění do ateliéru prof. Josefa Václava Myslbeka, to již ale zuřila první světová válka. Nadějného sochaře odveleli na italskou frontu, kde byl v roce 1917 při bojích o horu Monte Grappa v oblasti Veneto těžce raněn. Průstřel obou rukou zprvu hrozil ukončením Bendovy začínající kariéry. Trvalé následky mu sice zůstaly, přesto pokračoval i v době léčení v přerušeném studiu Akademie výtvarných umění. Z lazaretu ve Strahovském klášteře mohl docházet do Myslbekova ateliéru. Zde se zařadil mezi slavné představitele dvou generací českých sochařů, jakými byli Stanislav Sucharda, Josef Mařatka, Jan Štursa, Otakar Španiel, Karel Pokorný, Otakar Švec či Karel Dvořák. V létě 1918 se Benda vrátil k vojenskému útvaru, konec války se ale již rychle blížil, a tak mohl záhy pokračovat ve studiu na akademii.
Poté, co Myslbek v roce 1919 školu opustil, stal se Bendovým učitelem Jan Štursa. Jeho krátké pedagogické působení, ukončené v roce 1925 předčasným úmrtím, znamenalo významnou kapitolu v rozvoji českého sochařství. Již na akademii se Benda projevil jako velice talentovaný žák. Pomáhal při realizaci monumentálních děl obou svých učitelů a téměř pravidelně byl oceňován semestrálními školními cenami. Hlávkova nadace mu poskytla stipendium na cestu do Itálie. Školu absolvoval v roce 1921, byl mu ale povolen ještě čtvrtý mimořádný rok studia 1921 / 1922. Stejně jako na jeho současníky, působil na Bendovu tvorbu významnou měrou válečný prožitek. Děsivé zkušenosti ze zákopů první světové války, zážitky z válečných lazaretů i dramaticky narůstající protiklady mezi bohatstvím a bídou v zázemí, to vše předurčovalo tvorbu generace sochařů vstupujících na tvůrčí pole ve dvacátých letech minulého století. Kromě Myslbeka a Štursy přijímal Benda podněty i od významných současníků. Na dotaz: "Co ti dal Otta Gutfreund?", odpovídal: "nebát se..." V závěru studia se stal Benda členem nově vzniklého Sdružení mladých výtvarníků Preisler. Dobová kritika hodnotila jeho práce vystavované na první výstavě sdružení v září 1922 v Rudolfinu jako díla dělající čest jemu i jeho učiteli Janu Štursovi. Významný krok ve své kariéře učinil Benda hned na jejím začátku, když byl v roce 1923 přijat za člena prestižního Spolku výtvarných umělců Mánes. "Vstupenkou" se mu stala plastika Eva. Velkou roli jistě sehrálo i doporučení Jana Štursy. Členství dávalo mimo jiné možnost účasti na častých výstavách a především navázání celé řady přátelství, která vydržela na celý život. Ve stejné době procházel velkými změnami i jeho osobní život. V roce 1924 se oženil s Bohumilou, rozenou Krumpholzovou (*1902 - †1991). Měli tři děti - Břetislava (*1925 - †2015), Alenu (*1931) a Milana (*1941 - †2017). Velký význam pro Bendovu tvorbu měla skutečnost, že krátce po absolvování Akademie výtvarných umění získal svůj samostatný ateliér. V 5. patře staroměstského činžovního domu v Křížovnické ulici č. 8 byly podmínky velmi spartánské. Byt měl jednu místnost - velkou předsíň, která sloužila jako kuchyň a ateliér se střešním oknem, jehož část sloužila jako ložnice. Koupelnu byt neměl. Přesto zde vznikaly práce reprezentující Československo i na mezinárodní scéně. Břetislav Benda byl oceněn na výstavě válečných invalidů v Gentu a zejména na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži v roce 1925. Československo zde získalo dvě medaile a obě za Bendovu plastiku (Božena). O rok později tvořily jeho práce součást expozice českého umění na Bienále v Benátkách. Břetislav Benda se stal záhy i díky těmto úspěchům uznávaným sochařem. Bylo to v pravý čas. Mladá Československá republika, stavějící tehdy své reprezentativní budovy, pověřovala jejich sochařskou výzdobou úspěšné umělce. Patřil mezi ně i Benda, který kromě vytvoření několika plastik pro reprezentativní budovy, získal zakázky i na monumentální výzdobu, zejména od Ministerstva národní obrany.
Nezůstalo ale pouze u státních zakázek. Obce si u něj zadávaly plastiky pro pomníky padlých ve světové válce a o jeho plastiky se zajímaly i soukromé osobnosti. První Bendovo tvůrčí období, ohraničené lety 1919 a 1930, bylo inspirováno jak oběma učiteli, tak poválečným proudem sociálního umění a postupně krystalizovalo ve vlastní názor a výraz. Hlavním tématem, kterému se Břetislav Benda celý život věnoval, byly postavy žen, zejména akty.
Díky aktům byl nazýván sochařem ženského těla. To, že označení je oprávněné, dokládal vlastními slovy: "Neznám motiv krásnější než je žena ve všech svých obměnách, pro sochaře je nevyčerpatelný námět, svými plastikami chci vyjádřit nekonečnou krásu lidského těla, ale i jiné lidské pocity." Platilo to i ve druhém Bendově tvůrčím období mezi lety 1931 a 1937. Ve svých ženách a dívkách dokázal evokovat prostou krásu, intimní náladu či pocit štěstí. Brzy se ukázalo, že brzdou další Bendovy činnosti je malý ateliér, v němž kvůli nízké nosnosti podlahy nebylo možné vytvářet velké plastiky. Na radu přítele Václava Špály se proto rozhodl postavit vlastní dům s moderním ateliérem. Na Ořechovce v Praze Střešovicích vznikla v roce 1932 moderní vila s rozměrným ateliérem ve zvýšeném přízemí. Ateliér, umožňující modelovat sochy až do výšky 3,5 metru, byl spojen s výstavní halou. V domě byly rovněž skladovací prostory a místnosti pro odlévání. V této pozoruhodné budově, která patří spolu s domy Otakara Španiela, Václava Špály, Bohumila Kavky, Emila Filly, Vincence Beneše a dalších mezi nejvýznamnější stavby na prestižní Ořechovce, vznikali donedávna plastiky jeho syna Milana. V novém ateliéru se střídali umělci, podnikatelé i politici. Jedním z posledních návštěvníků před druhou světovou válkou byl symbolicky prezident Edvard Beneš, kterého následoval slavný hokejista Josef Maleček. Benda podle něj vytvářel cenu pro vítěze mistrovství světa v ledním hokeji, které se konalo v roce 1938 v Praze. Benda později vzpomínal, že Maleček po příchodu hned sděloval: "Mám na Vás, Mistře, maximálně dvacet minut." Na to mu Benda odvětil: "Před Vámi tu byl prezident Beneš a měl dvě hodiny..."
To se ale již nad Československou republikou stahovala mračna a po Mnichovské konferenci, odstoupení pohraničí a následné okupaci českých zemí nastala nejen pro umělce doba temna. Třetí umělcovo tvůrčí období je tak orámováno lety 1938 a 1944. Břetislav Benda dokázal v této době v ženské postavě zhmotnit zcela jiné pocity než dosud. V době nacistické okupace vytvořil v českém uměleckém prostředí ojedinělý soubor plastik. Vyjadřovaly utrpení českého národa (Naše země, Andromeda), ale i jeho odhodlání bojovat proti okupantům (Odboj - Amazonka). Výlučné místo v Bendově válečné tvorbě zaujímá plastika Vítězství Stalingradu z let 1943 - 1944, která vznikla pod vlivem všeobecného nadšení z přelomové porážky německých vojsk. Po válce ji věnoval městu na Volze, kde je dodnes instalována v muzeu Panorama stalingradské bitvy. Benda působil za války i v ilegálním hnutí. Pomáhal rodinám zatčených i navrátilcům z koncentračních táborů. Hlavní svůj přínos ale viděl v umělecké činnosti: "Sochař má přece cítit s národem a jeho utrpením i vítězstvím, to v umění má být". První poválečné roky reagoval Břetislav Benda ve své tvorbě především na prožitky z let okupace i z okamžiků osvobození. Realizace se v podobě pomníků dočkaly i některé z válečných alegorií. V Sedlčanech umístěné sousoší Lidé bez domova z roku 1938, znázorňuje vysídlení Sedlčanska a Neveklovska německými nacisty. Spoutaná z roku 1939 se tak například stala součástí vstupní haly Hlavní pošty v Praze. Účast syna Břetislava v bojích na pražských barikádách byla zhmotněna do několika pomníků připomínajících České národní povstání. V jihočeských Bernarticích i na pražské Pankráci díky tomu vznikly pomníky připomínající poslední válečné dny v okupovaném protektorátu.
V posledním tvůrčím období po roce 1953 se Břetislav Benda často vracel ke starším studiím, které realizoval v nových variacích. Dotvářel tak podněty ze třicátých a čtyřicátých let, které realizoval v životní či nadživotní velikosti. I nadále se věnoval portrétní tvorbě. K umělcovým šedesátinám byla uspořádána rozsáhlá souborná výstava v síni Mánes. V drobné plastice Čtenářka (z Tate gallery), inspirované Bendovým pobytem v Londýně, se v roce 1965 jakoby vrátil ke kořenům své tvorby z dvacátých let.
V průběhu posledních dvou dekád života se Břetislavu Bendovi dostalo ocenění za celoživotní dílo v podobě titulu zasloužilý umělec (1966) a národní umělec (1973). V této době, mu již při rozměrných realizacích, pomáhal jeho syn sochař Milan Benda.
S celou svou uměleckou životní poutí se Břetislav Benda rozloučil symbolicky rozsáhlou retrospektivní výstavou k osmdesátým narozeninám, která proběhla v roce 1977 v letohrádku Belveder na Pražském Hradě. Katalog k výstavě, která se stala velkou kulturní událostí, sestavil prof. Jiří Kotalík.
Břetislav Benda ve svých plastikách osvědčil mimořádné sochařské mistrovství, ale též velký cit pro vlastnosti materiálu, ve kterém měla být plastika v konečné fázi realizována. Zvlášť pozoruhodné a dodnes mnohdy nedostižné jsou jeho mramorové plastiky, v nichž zúročil své umělecké začátky ve škole v Hořicích. Ne nadarmo se říkalo o dokonalých mramorech jiných sochařů, že "jsou jako od Bendy". V průběhu celého tvůrčího života proslul neobyčejnou pílí a houževnatostí. Nedal se odradit nezdary, ale hledal vždy v různých variantách optimální řešení - a hlavně, nevydržel bez práce prakticky ani den. Po těžké operaci si tak, sotva se postavil na nohy, jednou rukou přidržoval jizvu a druhou modeloval. K rekreační chatě, kterou si postavil nedaleko mlýna Suchomel u Malšic v jižních Čechách, přistavěl ateliér, kde vznikla celá řada plastik. Velký význam pro Bendovu tvorbu mělo i jeho okolí. Blízkými přáteli byli takové osobnosti jako malíř Vincenc Beneš, s nímž mnohokrát vystavoval, malíři Jan Slavíček, Václav Špála, Josef Lada, Karel Holan, Miloslav Holý a další. Základem Bendova zázemí byla ale rodina. S manželkou Bohumilou (Milenou) prožil bezmála šedesát let společného života. Otci po boku vždy stáli jeho synové Břetislav (Sláva) a Milan a dcera Alena (Lenka).
Své vlastní krédo shrnul Břetislav Benda do několika bodů:
Břetislav Benda zemřel 19. srpna 1983 v Praze.